CVRKolise, mám pro vás takovou blbost, kterou jsem napsal jenom tak z
nudy. Snad se vám to bude líbit. Zpráva pro Sykyho: "To co jsem ti posílal
byl jenom začátek, tady tohle je celý," A nezapomeňte napsat, jak se vám
to líbí.
Díky Sykymu, který rozproudil společně s filmem "Number 23" mojí inspiraci.
Díky Cvrkovy, ani vlastně nevím za co, ale určitě by mi vyčítal, že jsem se o něm nezmínil.
Akt první: Poslední cigáro
Povím vám příběh. Nebude hezkej a nebude ani škaredej. Nebude milej a
nebude odpudivej. Bude takovej jakej bude. Protože tak se stal a tak jsem
ho zažil. Jestli chcete slyšet raději příběh o lásce, nebo snad máte chuť
se bát, či uskakovat před zbloudilejma kulkama, jak to bejvá u těch trháků
s miliardovým rozpočtem, tak vypněte přehrávač nebo zavřete tuhle knížku.
Nic takovýho vám nepovím. Povím vám příběh jednoho detektiva, kterej
stratil sebeúctu, pokud ji někdy měl.
Byl ponurej den, ostatně jako vždy, když jsem musel strávit celej den v
kanclu. Slunce zpod mraků nevylezlo snad už tisíc let a raní mlha, ze
které se během dne stala odpolední a pak i večerní, značila, že dneska
tomu nebude jinak.
Jako každý ráno jsem se do svý kanceláře dopotácel jako zbitej pes a můj
unavenej ksicht tomu určitě nepřidával. No jo, když jsem večer ulehal, tak
v baru pod mím bytem zrovna začala nějaká párty, ale to je fuk, jako
každej večer jsem si přes hlavu hodil polštář a snažil se - neúspěšně -
usnout.
Došel jsem ke dveřím, na kterých se honosilo moje jméno a nápis "oukromí
detektiv". Neříkám, že mě to baví, ale jsem tak strašně línej, s tím něco
udělat, že jsem to "S" znovu zvedl ze země a znovu ho přimáčkl na sklo. Ze
svý zkušenosti vím, že tam do večera vydrží. Vešel jsem do svý kanceláře a
zjistil, že vlastně není co zjišťovat, prostě je úplně stejná jako včera,
když jsem odcházel. Kabát a klobouk jsem hodil na věšák vedle dveří a
zavřel za sebou.
Kdyby se mě někdo zeptal, tak mu odpovím "Ne, nevěřím na zázraky a ani na
nadpřirozeno," stejně se každý ráno už asi týden dívám do krabičky od
čínskejch nudlí, jestli jich tam zázrakem pár nepřibylo. A jako každý ráno
jsem zjistil, že ne.
Kdyby vás náhodou zajímalo co jsem měl naposledy k jídlu, tak bych vám
nebyl schopen odpovědět, protože si to nepamatuju, ale vím, co jsem
sežvýkal, aby moje tělo dostalo alespoň trochu nějakejch vitamínů.
Sardinky, byly to sardinky. Schovával jsem si je na nějakou speciální
příležitost. Ani po dvou letech nepřišla, tak jsem je z nouze spořádal a
řeknu vám, nejsou tak skvělý jak se říká.
Sedl jsem si na tu rozvrzanou židli u mýho stolu a zapálil si cigáro.
Kancl hned provoněl a já se cejtil trochu líp. No... jak říkám trochu. V
krabičce už se třepotal jenom jeden váleček s nápisem "Marlboro" a v mojí
peněžence - pokud si to dobře pamatuju - už leží jenom pět babek. Docela
dobrý, až na to, že jestli dneska někdo nepřijde, tak dám svoje poslední
prachy za cigára a možná my zbyde na jednu ovocnou tyčinku, kterou
prodávaj v tom malým krámě pod mou kanceláří.
Chodím tam nerad, ale jsem tam zvyklej. Prodává tam takovej strašně
nepříjemnej Arab, kterej si vždycky nechá dýško alespoň dolar. Prostě tam
každej večer přijdu, dám mu pět babek a on mi podá přes pult moje cigára a
ovocnou tyčinku. Chutná sice jako prdel nějaký hodně starý ženský, ale na
obálce - hned vedle nápisu, kterej značí, že je tyčinka už měsíc prošlá -
je napsáno, že obsahuje všechny důležité vitámíny a minerály, které tělo
potřebuje. Ještě nikdy jsem se z ní nepozvracel, takže asi nelžou.
Tak jsem si za svým stolem dumal. Jako každej den. A jako každej den jsem
si strčil do huby bouchačku s tím, že se vodprásknu.
A jako každej den jsem zjistil, že nemám náboje. Dost dobrý. Jako každej
den.
Najednou jsem zaslechl kroky. Nejdřív jsem si myslel, že to bude ten
týpek, kterýmu za nájem už dlužím dobrejch třicet babek, ale byly to kroky
podpatků. Takže ženská a nebo transvestita. Pokud budu mít štěstí tak,
jako doteď, bude to hnusnej transvestita, kterej mě přišel oddělat.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
Alex: "Dále"
Pozval jsem ho nebo ji dál, ale nikdo nevstoupil.
Alex: "Řekl jsem, dále!"
Opakoval jsem své sdělení a chystal se na toho transvestitu s bouchačkou.
Zpoza dveří se však ozval hlásek ženský. To si můžete bejt jistí, že jsem
to nečekal. To, co řekla, mě však překvapilo ještě víc.
Samantha: "Upadlo vám tady písmeno "S"."
To víte, že jsem byl zaskočenej. Vždycky vydrželo až do večera.
Alex: "Pojďte dál, potom se o to postarám,"
Ani nevím, jestli jsem to neměl udělat jinak, jestli jsem ji neměl poslat
pryč. Pravdou však je, že oslnivý červený šaty a dlouhý blond vlasy, který
mi náhle vešly do kanclu, mě prostě vyrazily dech. Byla to ženská jak má
bejt. Ladný křivky geparda a plný rty natřený rudou rtěnkou. Byla ten typ
ženskejch, pro který by jste skočili do rychletuhnoucího betonu, jen aby
mohla přejít silnici. Šaty, který seděly naprosto přesně musel šít na míru
nějakej krejčí, kterej se pak musel zbláznit a nebo se dobrovolně
zastřelit. Nebo možná nedobrovolně - ale to už jde mimo mou pravomoc, to
maj v merku chlapi ze zvláštních objetí. Promluvila a já ucítil ten závan
parfému. Ani vlastně nezáleželo na tom, co by mi řekla. Udělal bych pro ni
cokoliv.
Samatha: "Potřebovala bych, abyste našel mého manžela.
No jo, byl jsem zaraženej, jak týden starý vepřový. Ale stejně mi stálo za
to, se na ni alespoň dívat. No a třeba je ten její milej mrtvej a ona
padne s brekem do mé náruče a hergot, zase přemýšlím jako zmuchlanej
dopisní papír, postříkanej levnou voňavkou.
Nechtěl jsem vypadat jak idiot, tak jsem promluvil.
Alex: "Sedněte si a povězte mi, o koho jde?"
Nevypadala na kuřačku, tak jsem raději típnul cigáro. No jo, nerad, sakra
mám už jenom jedno.
Samantha: "Nemáte cigaretu?"
To víte, že mě to namíchlo, ale nedal jsem nic znát. Hodil jsem před ni
krabičku s posledním cigárem a s krvácejícím srdcem ji nabídnul.
Alex: "Vezměte si a začněte."
Kráska v červeném se trochu zavrtěla a já si představil ... sakra, vždyť
je to jenom práce! Vzala cigaretu do úst a já pocítil takový mravenčení.
Nemám namysli takový to mravenčení, co má člověk z dobrýho filmu v bedně.
Myslím takový to příjemný šimrání, který máte když vidíte kouřit
nádhrernou ženskou.
Samantha: "Jmenuji se Samantha O'Harry, můj manžel Christian vlastní
loděnici O'Harry, slyšel jste o ní?
Alex: "Samozřejmě."
Ve skutečnosti jsem o ní nikdy neslyšel, ale zdálo se mi, že by nebylo od
věci dělat chytrýho. Vypadala, že asi zaplatí celkem slušnou částku peněz.
Rozvyprávěla se o tom, jak se seznámili a jejich životě. Bydleli ve vile
kousek za městem na severu. Její manžel poslední dobou zůstával v
loděnicích čím dál tím dýl a někdy zůstal i přes noc. Před třemi dny se
ráno už nevrátil. Doma si všimla divných dopisů a spisů, na které bych se
asi měl podívat. Přerušil jsem ji. Slyšel jsem někoho přicházet. Byl to
zvuk podpatků. Ty ale náhle ustaly. Sledoval jsem ty zbědovaný dveře a
přemýšlel který druhy kulek by dokázaly zastavit. To co se stalo dál mě
utvrdilo v tom, že ráže .44 to nebudou. Ovšem tenhleten způsob se mi nezdá
jako zrovna nejpřijatelnější.
Ozvala se rána a Samantha se skácela k zemi.
Alex: "Do hajzlu"
Tak a je to v prdeli. Nechtěl bych si přehnaně stěžovat a ani se omlouvat
za sprostý slovo, který jsem řekl. Zkuste si představit sebe v mé situaci.
Mrtvá ženská přímo před stolem, já krčící se za ním, v ruce pistoli, která
už ani neví, jak vlastně vypadá náboj a nasraná ženská s bouchačkou hned
před mýma dveřma. Schodneme se určitě na tom, že tahle ženská mi už žádný
prachy nedá. Dobrý, tak ale co budu dělat? Můžu ji zkusit zastrašit, ale
na to bych asi musel vypadat alespoň trošku jako Bruce Lee. A ačkoliv
nevíte jak vypadám, tak si buďte jistí, že nevypadám jako Bruce Lee. Ani
trošku.
Takže chvilku jsem se bláhově domníval, že by útočníkovy mohla stačit
jedna mrtvola, ale jak už jsem předeslal, podpatky a v nich namíchnutá
bouchačka v ženský ruce vešli do mýho kanclu. Já krčející se pod stolem,
jsem si v duchu nadával, že jsem si nekoupil jinej, protože tenhle měl
zadní část odkrytou a já jsem se mohl kochat výhledem na tupej výraz
Samanthy O'Harry. Zároveň jsem ale mohl sledovat nohy střelce, který byli
zatraceně chlupatý! Takže jsem se toho veselýho transvestity nakonec
dočkal. Jestli vám to zní směšně, tak mě to moc směšný nepřišlo. Ale tak
jo, klidně se smějte, ono smát se cizí smůle je vlastně nejlepší, že?
Tak jsem takhle koukal a říkal jsem si, že by bylo fajn mít náboje. V
tuhle chvíli by přišly vhod. Ale může si vůbec útočník myslet, že zasáhnul
oba? Zatraceně. Samanthina díra v hlavě od přesně mířené střely už
začínala vypouštět tu vesele vypadající tekutinu. Stejně jsem ten koberec
chtěl vyměnit a tohle je alespoň pořádnej důvod.
Můžete si říkat, že jsem asi idiot a můžete se mi klidně smát. Já však moc
dobře vím, že když na něco přestanete myslet, tak i na ty nejdůležitější
věci můžete s klidem zapomenout. Řeknu to jinak. Musel jsem si tý
bouchačky, připoutaný ke spodku stolu všimnout, abych si vzpomněl, že tam
je. Vtipný na tom je to, že právě kvůli takovejmhle chvílím jsem ji sem
připoutal. Stačilo položit prst na spoušť a dvakrát zmáčknout. Proč
dvakrát? Protože když dávám do pistole náboje, nikdy nezaplním všechny
komory, ale mezi každou kulkou nechám jednu prázdnou. Je to dobrý ve
chvíli, kdy vám někdo sebere bouchačku a tohle neví. Dá mi to potom šanci
udělat něco s nadcházející smrtí.
Ozval se jeden výstřel a chlupatá noha se podlomila. Taky bych se asi
skácel. Musí to strašně bolet. Měl jsem štěstí, že první zmáčknutí byl
výstřel, takže mezitím co moje oběť padala na zem, zmáčkl jsem spoušt
naprázdno a druhým výstřelem ukončil její život. Nebo jeho, chcete-li.
Říkám, měl jsem štěstí, protože tenhle parchant strčil hlavu přesně tam,
kde jsem ji potřeboval.
Tak a bylo to. Dvě postavy v červenejch šatech mi v kaluži krve ležely na
koberci a já už jsem do toho spadl. Je na čase přijít na to, co za tím
vězí. Už kvůli Samanthě a mýmu poslednímu cigáru.


jak jsem rikal...opravdu jsi me prekvapil a presvedcil ze ti nesaham ani po chlupy na bolavy noze hnusnyho transvestity...nebudu ti mit za zly kdyz se se mnou prestanes bavit...stejne si tvoje fotky vylepim na zed a budu doufat, ze nekdy napises "syky, ses muj kamos" abych mohl v klidu umrit...aspon pro to posledni cigaro...